Muž ze dřeva pěkně vyrobí, co potřebuji. Poctivě maluji a u toho vymýšlím nové věci. To, co je hotové, dávám na kraj stolu, protože chci, aby práci dokončil ON. Výrobky je třeba nalakovat a vyfotit. A to je přesně chvíle, kdy čas začíná být relativní.
Produkty připravené na dokončení se ani po týdnu nehnou z místa. Připomínám se. „Jistěěěě,“ odpovídá muž. A já musím po 33 letech manželství pochopit, že o tom ví. To je vše. Uběhne další týden. Připomínám se. „To nejdeee,“ směje se muž. A já už vím. Jo, 33 let tě naučí. To neznamená, že to nejde, ale že jo, jen je třeba vydržet, až bude mít čas nebo chuť nebo já nevím co. Přece hned nevstane a nepůjde to okamžitě vyřešit. Tož jak by to vypadalo, že?
Uběhne další týden. Nic se nezměnilo, vše stále leží na místě. Bývalý jídelní stůl se zaplní šicím strojem, krabicí s knoflíky, hromadou látek a odstřižků. A ano, na jeho druhém konci stále leží misky s barvami a produkty k dokončení. Stůl je velký. Jen prostor se zmenšuje. A tak vznikají pouzdra na sáčky na psí exkrementy nebo návleky na kelímky. Nehledej v tom žádnou asociaci! Je to prostě jen vyplnění toho relativního času.
Poznatek čtvrtý: „Chcíplá koza nejde,“ říkával můj táta. A měl pravdu.
