Nikdy bych neřekla, že čas tak letí. Jeho tempo je zběsilé. Před měsícem kominíci čistili komín a ve sklepě vybírali saze ze dna šachtice. Aby se dostali ke dvířkům, musel muž odsunout pracovní stoly, dřevo, hobby stroje a zařízení, díky kterých mi vyrábí, co si vymyslím. Přesněji řečeno: vyráběl. Bejvávalo.
Vraťme se ke kominické akci a zpátky do dílny ve sklepě. Na zdi byla dvoje dvířka. Jen jedny ale patřila k funkčnímu komínu. Nešla otevřít. Kominík použil násilí a vyrval je ze zdi. Muž jen zírá, jak se do prostoru sypou kousky zdiva. „Aha, tak to budou ty vedlejší,“ říká kominík, otevírá druhá dvířka a vybírá saze. Část z nich se rozletěla do prostoru. Vymalovaného na bílo. Bejvávalo.
Muž ví, že musí dát vše do pořádku. Že je to jen otázka času, kdy budu chtít, aby mi něco vyrobil. A protože já vím, že on ví, dávám mu prostor a zabavuji se něčím jiným. Vyšívám a šiju. Padesátka domečků je na světě. Sklep je stále ve stavu „nepoužívat“. Chopím se vlny a háčku. Jedna dečka hotová. Druhá, dvakrát větší, taky hotová. A sklep? Bliklo světýlko naděje. Muž mi oznámil, že už má připravený asi metrový čistý prostor na lakování, kdybych náhodou něco namalovala a chtěla to nalakovat.
Muž ví, že mám obrovskou trpělivost. Nevylučuji ale, že brzy zjistí, že i toto BEJVÁVALO.
